Jakmile průzkumná raketa vletěla do tajemného otvoru, pocítila pilotka Lolla velice příjemné teplo a obklopilo ji podivné pronikavé světlo, ve kterém zmizelo všechno okolo. Palubní deska, křeslo, obrazovka, to všechno bylo najednou pryč a ona začala mít divný pocit prázdnoty. Jako by se někam propadala. Zvedla ruku před oči, ale neviděla ji. V uší se jí usadil podivný zvuk sice s příjemným kmitočtem a současně s ním slyšela podivnou směsici hlasů.

"Vítám tě, organická hmoto. Stala si se součástí obrovské životaschopné plazmy. Tvé molekule a atomy se postupně rozkládají a vstupují do řetězové struktury nejdokonalejšího tělesa ve vesmíru. Čeká tě nekonečné bytí bez tělesné schránky. Už nikdy tě nebude nic bolet, všechno strádání se stane tabu. Bude existovat pouze tvé vědomí. Síla myšlenky je nekonečná a na její bázi se tvoří tato plazma. Poznáš, jak velice příjemné okamžiky nesmrtelného bytí budou následovat. Něco podobného se děje s kosmickou lodí. Poslouží jako stavební prostředek pro základy naší existence." Lolla se zděsila: "Já neexistuji! Já nejsem! Nemám ruce, nohy, tělo... Kde je moje loď? Nic nevidím. Jenom tu zvláštní bílou barvu." "Přestaň se bát. Ta barva jenom signalizuje tvůj strach a úzkost. Zbav se jí a soustřeď se na to, co chceš skutečně vidět," napověděl jí hlas. Dívka se snažila uklidnit, a tak zauvažovala o sobě. Toužila být někde daleko v příjemném prostředí, třeba u moře Waice na planetě Moore a tam si odpočinout od všech nepříjemných problémů. Rázem se vytvořil v jejím vědomí obraz písčité pláže, kterou důvěrně znala. Byl to skutečně jenom vjem její mysli? Najednou se procházela se po písku v bikinách. Ano, jsem to já. Ale co mám s tou osobou vůbec společného? Připadala si jen jako pozorovatelka přítomného děje. Jako někde v biografu. Tajemný hlas měl pravdu. Funguje to. Ale tohle ona nechce.

"A co tedy chceš?" ozval se opět hlas, který přečetl její úvahu, "není hezké žít v příjemných myšlenkách a nebát se ničeho zlého? Bloudit v minulosti, tvořit si přítomnost podle vysněné budoucnosti? Dovědět se třeba jak ses narodila...?" Při těchto slovech se Lolla skutečně zamyslela nad svým zrodem a najednou se ocitla uprostřed centrální porodnice na planetě Moore. Na lůžku ležela její těhotná matka a právě rodila. Na bílém prostěradle se objevila hlavička malého dítěte. "Máte holčičku paní, vaší dlouho očekávanou Lollu," oznámil lékař unavené matce. "Mami, mami," zvolala Lolla. Matka však její hlas neslyšela. "Vidíš, kolik trápení prožila ta žena při tvém zrodu. Tebe nic takového nečeká. Tady nepotřebuješ potomka. Ty jsi příští generace," řekl jí hlas. Opět se ponořila do vzpomínek a uviděla se jako osmnáctiletá dívenka, která přinesla do nemocnice matce kytičku růží. Ta ji dlouho hladila po čele a přitom plakala, jako by ji měla vidět naposledy. Druhý den se Lolla dozvěděla, že matka zemřela. Hlas ji při této scéně poučoval: "Smrt pro tebe nebude existovat. Nebude tě trápit žádná nemoc, protože tohle společenství je imunní vůči okolním vlivům. Je ohraničená plynným obalem, který udržuje hmotu ve formě jakési volné plazmy."

Lolla se okamžitě vzpamatovala a zvolala: "Já nechci být jenom myšlenkou v nějakém rosolu. Nelíbí se mi babrat se v minulosti a žít jen podle snů. Chci skutečný hodnotný život. Takový, jaký mi byl Bohem určen." "Bůh, jakého ty vyznáváš neexistuje. Já jsem tvůj Bůh. Jsi jediná, kdo se příčí podmínkám této plazmy. Proč jsi sem tedy přišla? Všichni, kdož se objevili v záhadném otvoru, se přizpůsobili novým podmínkám a jsou tu navýsost spokojeni." "Nepřiletěla jsem dobrovolně," smutně pravila Lolla, neboť právě v procesu myšlenek pozorovala své odsouzení, které se seběhlo před hodinou na lodi Xamarra I. Potom dodala: "Chtěla bych se vrátit. Ne na loď, kde mě mají za štvance, ale někam domů na planetu Moore nebo na Zemi, kterou považuji za příjemný azyl. Chtěla bych žít tak jako předtím. Být sama sebou. Tohle asi vaše unikátní myšlenkové společenství nikdy nepochopí." "Mýlíš se. Chápu tě. Jsi sice první, která ses takto rozhodla, ale bránit ti nebudu..."

Neznámý hlas se pomalu ztrácel, až úplně vypadl z jejího povědomí. Mizely všechny projekce a ona postupně uviděla opět své ruce, nohy, tělo a palubní desku s kniperem. Neznámý prostor Nula vrátil vesmírnou loď zpět do nekonečného prostoru.

* * *